Přestože se ovzduší v Česku za posledních deset let významně zlepšilo, zdaleka nemáme nad znečištěním vzduchu vyhráno. Stát sice dohlíží na to, aby velké firmy ve svých továrnách dodržovaly přísné emisní limity, ale za znečištění těmi úplně nejmenšími částicemi – které jsou také ty nejvíce nebezpečné – jsme zodpovědní my sami. Jak totiž vysvětluje Michael Lažan, předseda neziskového spolku Senzorvzduchu pro vzdělávací platformu Plice.online, „vážným problémem ve velkých městech je narůstající automobilová doprava. Konkrétně v Praze už je víc aut než obyvatel.“ Jak vlastně všudypřítomný prach vzniká a v čem spočívá jeho zákeřnost? A můžeme se mu vůbec nějak bránit?
Co je to prach a kde všude vzniká?
Za prach se obecně dají považovat jakékoli tuhé částice, které jsou menší než půl milimetru. Drtivou většinu prachu, kterou doma najdete, jste si vyrobili sami – tvoří ho odumřelé kožní buňky. Ty jsou však samy o sobě relativně neškodné, alespoň dokud se na nich nezačnou pást roztoči. Látky, které tito mikroskopičtí členovci vylučují, totiž představují závažné zdravotní riziko především pro alergiky, ale i pro vcelku zdravé, avšak citlivé jedince. Dále prach vzniká například otěrem minerálů – z velkých kamenů se postupně stanou menší, potom písek a nakonec prach. Pokud však nebydlíte v blízkosti uranového dolu, nemusí vás tento koloběh nijak výjimečně znepokojovat.
Čemu bychom však měli věnovat pozornost, obzvláště žijeme-li ve velkém městě, jsou pevné částice, které vznikají z provozu již zmíněných továren. Ale skutečnou úzkost můžeme začít pociťovat teprve tehdy, když si uvědomíme, že za to nejhorší znečištění si můžeme sami. Ovšem, jedovaté sloučeniny uhlíku, síry a dusíku pochopitelně vznikají i přírodními procesy – ale spalování fosilních paliv v osobních automobilech koncentraci těchto částic v ovzduší mnohonásobně zvýšilo.
Znečištění rozbilo vědcům přístroje
Paradoxně jsou to právě ty nejmenší částečky, které způsobují ty největší problémy. Řeč je nyní o částicích PM 2.5, protože měří pouze dva a půl mikrometru – třicetkrát méně, než kolik má na šířku průměrný lidský vlas! Takže zatímco zmiňovaní roztoči se často „zaseknou“ někde v dýchacím ústrojí a způsobí obvykle jenom záchvat kýchání, kouř ze spalovacích motorů tvoří složky tak drobné, že se hravě dostanou až hluboko do plic.
Jak mnoho škody dokáže takový prach v plicích napáchat, se rozhodli zjistil výzkumníci z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd. Od těch nejlepších odborníků v Čechách si za tímto účelem nechali sestavit přístroj zvaný mobilní toxický inkubátor, který obsahuje skutečné lidské plicní buňky. Tedy obsahoval, dokud během provozu nezemřely…
Vědci umístili inkubátor na obávanou pražskou magistrálu, kterou každodenně projíždí okolo stovky tisíc aut. Znečištění z dopravy však bylo nad očekávání vysoké, takže ani profesionální měřicí filtry nedokázaly veškeré částice pochytat. Když byl po pěti dnech měření inkubátor převezen zpět do laboratoře, aby byly provedeny analýzy, vědci museli s politováním konstatovat, že buňky experiment nepřežily.
Že se nejedná o ojedinělý případ, potvrzují také měření neziskového spolku Senzorvzduchu. V průběhu jednoho celého roku spolek prováděl v Praze dvacet dlouhodobých měření. Výsledek? Čtrnáct měřicích stanic překročilo relativně benevolentní české zákonné normy, avšak doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) překročily úplně všechny, někdy dokonce několikanásobně.
Co zabilo buňky v pražském experimentu?
Už víme, že prach není nic jiného než mikroskopická špína, která doslova zanáší plíce, konkrétně plicní sklípky, díky kterým se do lidského těla dostává kyslík. „Prachové částice z automobilové dopravy, zejména ty velmi jemné, mohou způsobovat významné poškození plicní tkáně,“ potvrzuje Doc. MUDr. Milan Sova, Ph.D. přednosta plicní kliniky FN Brno. „Tyto částice jsou dostatečně malé, aby pronikly hluboko do plic a sklípků, kde mohou vyvolat zánětlivé reakce a přenášet toxické látky.“ Poškozené plicní sklípky se projevují nejdříve mírným podráždění dýchacích cest nebo záněty, které poznáme podle kašle. Rostoucí poškození ale postupně způsobuje také rostoucí zdravotní komplikace, například astma nebo chronickou obstrukční plicní nemoc (CHOPN).
Těžké kovy a další toxické látky obsažené ve zplodinách ze spalovacích motorů pak působí jako pomyslná poslední kapka, která stačí k tomu, aby se staré a poškozené buňky vymkly z kontroly a proměnily se v rychle rostoucí nádor. Proto docent Sova varuje před dlouhodobým vystavením takovým látkám: „Obzvláště pokud obsahují karcinogenní látky, jako jsou polycyklické aromatické uhlovodíky, mohou zvyšovat riziko mutací buněk a postupně vést k rozvoji rakoviny plic. Je důležité si uvědomit, že riziko není omezeno pouze na kuřáky a nepodceňovat kašel, který může mít banální, ale také vážnou příčinu. Chronický kašel nebo dušnost je vždy signálem k návštěvě lékaře.“ Navíc tyto nejjemnější částice dokážou spolu s kyslíkem prostoupit bariérou v plicních sklípcích a dostat se tak až do krevního řečiště, což jim umožní páchat podobné škody například v srdci a v mozku.
Můžeme si pomoci?
Prachu se nejspíš nikdy nezbavíme úplně, ale můžeme se s ním naučit žít – přesněji řečeno žít tak, abychom byli co nejvíce bez něj. V první řadě je nutné zbavit svou domácnost částic, které se už dostaly dovnitř. Ideální je, pokud doma nemáte koberce a poličky plné lapačů prachu. V opačném případě se nevyhnete pravidelnému luxování a otírání vlhkým hadříkem. Možná jste slyšeli o tom, že pokojové rostliny dokážou čistit vzduch. Zrnko pravdy na tom nejspíš bude – oblíbený zamiokulkas nebo dracéna skutečně mají schopnost pohlcovat oxid dusičitý, avšak tato schopnost má své limity, které leží velmi nízko při zemi. Pokud tedy neplánuje proměnit svůj byt ve skleník, uděláte lépe, když zakoupíte čističku vzduchu. HEPA filtr by měl být samozřejmostí a vzhledem ke stále častějším obdobím extrémního sucha stojí za zvážení i zvlhčovač.
Druhým krokem v boji proti prachu je zabránit mu v tom, aby pronikal do našich obydlí. Drobný rozdíl udělají i záclony, většího efektu se pak dočkáme při důkladném utěsnění oken. Jestli však chceme mít doma čerstvý vzduch, někdy přece vyvětrat musíme. To je radno dělat sice krátce, ale pořádně. Stejně užitečné je větrání také dobře naplánovat – obzvlášť míří-li naše okna do rušné ulice, je třeba větrat mimo dopravní špičku, ideálně v noci. Díky těmto relativně snadným krokům dokážeme snížit objem částic prachu alespoň v našich domácnostech, a můžeme tak s klidným srdcem volně dýchat.
Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.